Představujeme upoutávku z připravované knihy našeho kolegy Jiřího Plátka, která vyjde v tomto roce.
Práce a život jinak nevzniká podle předem daného scénáře, tvoří ji lidé, prostory a technologie, které přinášejí vlastní a výjimečné příběhy.
Lidé často říkají, že chtějí změnit práci nebo život. O svých plánech mluví někdy s nadšením, jindy s bolestí, podle toho, v jaké životní situaci se právě nacházejí. Přesto zásadní změny znovu a znovu odkládají a odsouvají je slovy jako „později“, „zítra“, „po práci“ nebo „až se všechno uklidní“.
Jenže zkušenost i výzkum ukazují jiný obraz: rozhodující obvykle není nějaký ideální okamžik v budoucnosti, ale ochota proměnit záměr v konkrétní krok tady a teď. Velké proměny zpravidla nezačínají ve velkých prohlášeních, nýbrž v malých, opakovaných rozhodnutích, která dávají našemu dni směr. Lidé, kteří si svůj záměr jasně pojmenují a spojí jej s konkrétním jednáním, mají vyšší pravděpodobnost, že ho naplní. Ne proto, že by existovala nějaká kouzelná hodina, v níž se lidská vůle automaticky probouzí k dokonalosti, ale proto, že začátek dne bývá pro mnoho lidí jedním z mála okamžiků, kdy jejich pozornost ještě není rozptýlena do mnoha směrů.
Tělo i mysl jsou v tuto dobu přirozeně připraveny vstoupit do nového dne. Krátce po probuzení vrcholí hladina kortizolu, hormonu, který mobilizuje energii a podporuje bdělost. Organismus se aktivuje, přechází z klidového stavu do připravenosti a otevírá prostor pro rozhodnutí, pohyb i soustředění. Je to chvíle, v níž lze snáze nalézt jasnost, disciplínu i vnitřní klid, ještě, než se pozornost rozptýlí do mnoha směrů obyčejného dne.
Chceme-li vést, tvořit, pracovat a žít s jasným záměrem, musíme si znovu uvědomit význam začátku. Ne zítřka. Ne doby, kdy se okolnosti uklidní. Ale dnešního rána. Toho nenápadného okamžiku, kdy po nás ještě nikdo nic nechce a kdy si můžeme položit jednoduchou otázku: Co dnes opravdu podpoří mou práci a život, který chci plnohodnotně prožít?
Na takovou otázku nestačí odpovídat jen slovy „budu se snažit“. Takový způsob uvažování v sobě skrývá zadní vrátka: možnost ústupu a předem připravenou omluvu. Sloveso „zkusím“ bývá někdy výrazem otevřenosti, ale velmi často je i jemně maskovaným odstupem od plného závazku. Pravá proměna vyžaduje vstoupit do věcí naplno, celou bytostí, a záměrně investovat energii, pozornost i vnitřní disciplínu do toho, co považujeme za podstatné.
Americký básník a spisovatel Charles Bukowski, neúnavný kritik polovičatosti a falešných ambicí, to vyjádřil stručně a provokativně: „Don’t try.“ Výrok, který je vyryt na jeho náhrobku, není výzvou k pasivitě. Je odmítnutím alibismu, kalkulu a potřeby nechat si otevřenou únikovou cestu. Pokud něco děláme, máme to dělat doopravdy.
Věci nelze dělat napůl. Nestačí se jednou nadchnout a pak na několik dní zmizet. Nestačí si dopřát iluzi úsilí, aniž bychom přijali jeho skutečnou cenu. Nestačí se jen tvářit, že jsme na cestě, pokud jsme ve skutečnosti stále jen na jejím prahu.
Nestálost patří k nejničivějším nepřátelům lidského potenciálu. Nepřichází jako zjevný útok. Ukolébává nás drobnými záblesky aktivity, které nám dovolují namlouvat si, že „něco děláme“. Ve skutečnosti jen rozmělňujeme vlastní energii a oddalujeme skutečný růst. Výsledkem takového přístupu není odpočinek ani svoboda, ale dlouhodobé zklamání. Nedostaneme se do rytmu, v němž se vynaložené úsilí začne vracet v podobě růstu, smyslu a radosti.
Rytmus je jedním z nejvzácnějších darů vědomého života: vytváří kontinuitu mezi tím, co považujeme za důležité, a tím, jak skutečně jednáme. Bez něj zůstávají i dobré úmysly jen nahodilými výjimkami. Skutečný posun přichází ve chvíli, kdy přestaneme vnímat úsilí jako krátkou epizodu a přijmeme každodenní závazek jako součást vlastní identity.
Být připraven čelit obtížím každý den neznamená žít v permanentním vypětí, ale přijmout skutečnost, že hodnotné věci kladou odpor, a právě tím získávají hodnotu. Odpor není znamením, že máme ustoupit. Naopak může být potvrzením, že jsme vstoupili na území, kde se něco děje, kde se láme pohodlí a začíná proměna.
To, co je cenné, bývá zřídkakdy snadné. Nesnadnost odhaluje, co je pro nás skutečně důležité. Pokud nejsme ochotni ke změně, je poctivější přiznat si, že daná cesta pro nás nemá dostatečný význam. Bez odhodlání, rytmu a vědomé vytrvalosti postrádá každý začátek oporu. Ne proto, že bychom neměli právo selhat, ale proto, že si sami uzavíráme cestu k možnostem, které by nás mohly plně naplnit.
Selhání samo o sobě není opakem růstu. Opakem růstu je rezignace, v níž se přestáváme rozhodovat pro to, na čem nám záleží. Práce a život se nemění jedním velkým gestem ani dramatickým rozhodnutím. Mění se opakovaným závazkem a disciplínou, které jsme ochotni znovu a znovu potvrzovat, nejlépe každé ráno.